Měsíc: Prosinec 2023

„Vážně, zazvonil zvonec. Všichni jste ho slyšeli,“ pravila princezna Ocelový medvěd svým pomocníkům. „Nebo jste vnímali vibrace ve vzduchu,“ upřesnila pro kovové stonožky cvakající dýkovitými nohami.
„Pohádky je konec,“ pokračovala a železní ptáci svěsili trojúhelníkové hlavy. „Zničili jsme všechny protivníky, osvobodili jsme mé bratry z obležení, zakopali jsme zbytky nepřátel.“ Významně pohlédla na přerostlý mlýnek na maso, který provinile zatočil čelistmi.
„Začnete pracovat na obnově země,“ rozhodla státnicky. „Jako pluhy, sekery, kování kol, okapy…“
Slitinové okapi se zaradovalo a zbytek pomocníků poslušně změnil tvar.
Červené světlo na princeznině koruně zhaslo.

A stejně tak zhasneme světlo i my.
Dobrou noc, děti.

Pokud by touhle dobou byla nouze o pohádky…

Někdy hledáme své děti v obláčcích páry, které nám stoupají od úst. Vyhlížíme čerstvý sníh, jestli se v něm k našemu prahu nebudou krást stopy. Ale pak si připomeneme, že sněhové dívky nikdy neunesou horko lidského srdce nebo plamene. I tak ji občas zkoušíme znovu vytvarovat.

Někdy se díváme na krví potřísněné závěje po honu a říkáme si, jestli něco podobného vídávala naše matka, když kašlala do kapesníku a přála si dcerušku s tak rudými rty a bílou pletí. Jeden z lovců nás brzy bude muset zabít. Někdy však všemu navzdory doputujeme do severní země a vysvobodíme svou ztracenou lásku.

Faerská báseň Loka Táttur vypráví příběh chlapce, kterého před obrem zachrání Loki, a já s tím námětem musím něco udělat.

Loki lehce nakopl obrovo tělo. Konečně bylo po něm. Loki se opřel o zakrvácenou sekyru. Snažil se popadnout dech a zaujmout hrdinskou pózu.
Sedlák objímal syna, kterého Loki před dotyčným obrem zachránil, přičemž ho musel v jednu dramatickou chvíli proměnit v kaviár.
„Děkujeme ti,“ pravil sedlák omámeně.
Kluk poulil oči. Možná to, že byl na okamžik teoretickou rybou, zanechalo jisté následky.
„Proč tak žasnete?“ odvětil Loki dotčeně.
„Nežasneme!“ chlácholil ho sedlák. „Složíme píseň na tvou počest!! A zmíníme v ní, jak skvěle si vedeš v boji!!!“
„To mě těší, ale pořád mě znepokojuje ten všeobecný údiv a všechny ty vykřičníky.“

K adventu se pohádky hodí, i ty divné.

Nevěřila jsem, že sem dojdu. Zažila jsem zradu, pronásledování, poznala jsem nekonečnou temnotu protínanou žárem oka bez víčka.
Mé tělo zachvacovala malátnost. Mohlo za to vysílení nebo plyny stoupající ze sopky?
Vajíčko, které jsem až sem přinesla na polévkové lžíci, žhnulo. Na skořápce zářily záhadné znaky azbukoidního charakteru a v nitru vejce plál obrys jehly.
Pro záchranu světa stačilo vrhnout vajíčko do lávy.
Natáhla jsem ruku.
Vtom na mě dopadl zlověstný stín.
Kostěj se naklonil k mému uchu a vítězoslavně prohlásil:

„Slečno, tohle je knihovna, ne ložnice.“
Ospale jsem na Kostěje zamrkala, sebrala si svých pět knížek a táhla domů.